Duchovní rozměr péče o staré a nemocné

V jakémkoli utrpení, které člověk snáší, a zároveň ve veškerém světě bolesti je nevyhnutelně obsažena otázka: Proč? Je to otázka po příčině, smyslu a zároveň po konečné hranici (až kam?), čím zvláště je utrpení lidské.

Je nepopiratelné, že bolest, především těla, velmi široce postihuje všechny živočichy, ale pouze člověk zasažený utrpením si uvědomuje, že trpí, a ptá se po příčině; a trpí jako člověk ještě krutěji, nenachází-li uspokojivou odpověď. Je to těžká otázka, stejně jako jiné, velmi podobné, které se dotýkají zla. Proč je zlo? Proč je zlo na světě? Kdykoli se takto dotazujeme, ptáme se také do určité míry na utrpení.

Obě otázky jsou nesnadné, když je klade člověk člověku, lidé lidem; ale také tehdy, položí-li je člověk Bohu. Člověk se odpověď totiž nemůže dozvědět od světa, i když utrpení ze světa pochází, ale od Boha, neboť je Stvořitel a Pán světa. Je dobře známo, že lidé v této otázce dospěli nejen k tomu, že jsou mnoha způsoby zmítáni pochybnostmi a přou se s Bohem, ale dokonce se odvažují i samotného Boha popírat. Jestliže existence světa odhaluje lidské duši existenci Boha, jeho moudrost, moc a velikost, zdá se, že zlo naopak tento obraz někdy úplně zakrývá, a tím více v každodenních obtížích, kdy je tolik utrpení bez provinění a tolik viníků bez spravedlivého trestu. Tato okolnost tedy ukazuje – snad více než cokoli jiného –, jakou závažnost má otázka po smyslu utrpení.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. (JAN 316)

Tato slova, která pronesl Kristus v rozmluvě s Nikodémem, nás uvádějí jakoby do středu Božího jednání přinášejícího spásu. Vyjadřují také samotnou podstatu křesťanského učení o spáse, tj. teologie vykoupení. Vykoupení však znamená osvobození od zla, a proto je těsně spjato s otázkou utrpení. Podle slov řečených Nikodémovi dává Bůh svého Syna „světu“, aby osvobodil člověka od zla, jež v sobě skrývá krajní a absolutní rozměr utrpení. Zároveň samotné slovo „dát“ („že dal“) naznačuje, že toto osvobození má vykonat jednorozený Syn svým vlastním utrpením. A v tom se projevuje láska, skutečně nekonečná láska jak jednorozeného Syna, tak Otce, který kvůli tomu „dal“ svého Syna. To je láska k člověku, láska ke „světu“: láska vykupující.

Člověk totiž umírá tehdy, když ztrácí život věčný. Opakem spásy tedy není jakékoli dočasné utrpení, ale utrpení přesně vymezené a neměnné: rozumí se jím ztráta věčného života, odmítnutí Bohem, zatracení. Jednorozený Syn byl dán lidem, aby zachránil člověka především od tohoto trvalého a zásadního zla. Musí tedy ve svém spásném poslání zakoušet utrpení v jeho transcendentních kořenech, z nichž se šíří celými dějinami lidstva. Avšak takové transcendentní kořeny utrpení jsou zakotveny v hříchu a smrti: souvisejí totiž se ztrátou věčného života. Poslání jednorozeného Syna spočívá právě v tom, že vítězí nad hříchem a smrtí a svou poslušností až k smrti je přemáhá svým zmrtvýchvstáním (papež Jan Pavel II.).

Proto k nám pravidelně dochází doc. Dr. Andrej Slodička, PhD., administrátor farnosti Ostravice a Bílá a přináší jim duchovní povzbuzení. Jako projev naší péče se uskutečnil např. společný výlet na Lysou horu, na Pustevny. Prošli jsme celou stezku v oblacích, stezku Valaška. Duchovní péče – je určena pro všechny klienty, kteří o ni projeví zájem.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on pinterest
Share on whatsapp
Share on email
Share on print